Helvétius, Claude-Adrien (1715-1771) Francouzský filosof německého původu.
Helvétius se začal filosofIi věnovat poté, co zbohatl. Byl jen o něco méně bohatý než Holbach, avšak svým myšlením byl znatelně levicovější. Z teoretikť1 FRANCOUZSKÉHO OSVÍCENSTVí byl nejrovnostářštější a nejdemokratičtější. Coby představitel UTlLITARISMU je připomínán jako učitel Jeremy BENTHAMA a anglické školy filosofických radikálů. Osobně se přátelil s Jeffersonem a Franklinem, stál však stranou francouzských encyklopedistů, kteří na něj pohlíželi jako na bohatého amatéra, postrádajícího intelektuální jemnost.
Helvétiovo rovnostářství se zakládalo na víře - považované jeho současníky, např. DlDEROTEM a HOLBACHEM, za absurdně extravagantní - že všichni lidé jsou stejní nebo si v zásadě podobní. To, že se jeden člověk liší od druhého, je způsobeno výchovou a prostředím. "Existující duševní odlišnosti jsou způsobeny známou příčinou: nerovností vzdělání." Právě existující rozdíly ve vzdělání vysvětlují, proč jsou někteří lidé ctnostnější nebo dokonalejší než jiní. Helvétius popíral existenci jakýchkoli vrozených vlastností, talentu či schopností. Vzdělání lze podle něho využít k naučení kohokoli čemukoli. Všechny dovednosti se lze naučit, nic není dáno "od přírody".
Kritizoval také Rousseauův názor, že lidé si přestali být rovní, když vyšli ze stavu přirozenosti a stali se součástí společnosti. Byl přesvědčen, že lidé jsou si přirozeně stejně rovní, jako byli vždy. Aby se tato rovnost vyjevila, je pouze potřeba zavést systém, který by každému poskytl vzdělání, pozvedající jedince na úroveň ostatních.
Helvétiův politický demokratismus vycházel z jeho utilitární etiky. Definoval dobré konání jako takové, které přináší největší štěstí největšímu počtu lidí, a tvrdil, že dobré zákonodárství je takové, které upřednostňuje to, co je dobré pro většinu komunity, nikoli to, co je dobré pro privilegovanou menšinu. Ačkoli spatřoval dobro všech lidí v užívání života, svobody a majetku, neshledával u jedince na tyto věci žádné přirozené' právo, které by mu dávalo prioritu před štěstím všech. Pouze většina může podle Hélvétia posoudit, jaká politika může přispět k největšímu štěstí největšího počtu lidí. Odtud jeho demokratismus.
Helvétiův zápal pro demokracii však byl zmírňován jiným zápalem, v osvícenskérn myšlení mnohem typičtějším: zápalem pro moudré zákonodárství. Většina podle Helvétia rozpozná, co je pro ni dobré a co zlé, nepředvídá však, co jí přinese maximální dobro v budoucnosti. Proto nenavrhoval bezprostřední zavedení demokracie, ale volal po zákonodárci, který by do života uvedl novou ústavu. Tvrdil, že takový zákonodárce - podobně jako zakladatel náboženského řádu bude muset ignorovat všechny existující předsudky a řídit se světlem filosofie. Zdá se, že Helvétius si jako zákonodárce představoval osvíceného monarchu a státní uspořádání budoucnosti viděl v podobě federace malých quasi-autonomních provincií, v podstatě republik. Navrhoval dokonce i rozdělení půdy na tolik parcel, kolik by bylo rodin. Neobhajoval společné vlastnictví nebo socialismus, ale spíše zavedení demokracie vlastníků. Součástí jeho teorie lidské motivace bylo, že každý je přirozeně směrován k hledání svého uspokojení. Argumentoval, že jediným způsobem, jak jednotlivce přimět k práci pro společné blaho, je spojení soukromého a veřejného zájmu. Věřil, že toho lze dosáhnout pouze tehdy, když bude mít každá rodina podíl na bohatství státu. MC

odkazy
Helvétius: Výbor z dfla. Praha: SNPL, 1953.
literatura
Cumming, I.: Helvétius, Londýn: Routlege & Kegan PaDl, 1955.
Smith, D.W.: Helvétius. Oxford: Clarendon Press, 1965.